Ludmila Jandová se ve své tvorbě věnovala malbě, kresbě, grafice, ilustracím i výtvarným pracím pro architekturu. Téměř celý svůj život prožila se svým manželem sochařem Františkem Jandou v Osíku u Litomyšle. Její tvorba je uložena zejména v depozitáři White Gallery, jež se nachází v blízkosti místa, kde stávalo jejich venkovské stavení – původně vesnický hostinec s tanečním sálem, který později sloužil jako malířčin ateliér.
Po studiích na Jedenáctileté střední škole v Litomyšli odešla v roce 1956 na Průmyslovou školu sklářskou do Železného Brodu, kde se seznámila s tvorbou skleněných mozaik a tavených plastik. Ve školním roce 1958/1959 absolvovala jednoroční přípravku pro studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kam pak byla v roce 1959 přijata do ateliéru Vladimíra Silovského a Vojtěcha Tittelbacha; na akademii působila jako asistentka a v rámci aspirantského stipendia až do roku 1969.
Ideové kořeny tvorby Ludmily Jandové vycházejí ze silného vztahu k člověku, rodině a křesťanské víře, ve svém díle se zamýšlí nad vztahem člověka a společenství, obrací se k ochraně ohrožených lidských hodnot. Inspiraci nachází v důvěrném vztahu k přírodě, k rodnému venkovskému prostředí. Typická jsou pro její tvorbu témata zvířat, především ptáků, ať už zoufale bojujících o svou existenci, starajících se o mláďata, nebo se svobodně vznášejících v oblacích.
Pro vyjádření niterných, přesto obecně platných úvah využívala jednoduché výrazové prostředky. Postavy zvířat i lidí zachycovala častokrát jen výraznou obrysovou linií, tvary těl stylizovala a zjednodušovala. Tento převážně grafický přístup můžeme nalézt i v jejích litomyšlských mozaikách s „ptačími“ tématy – v monumentální Ptačí rodině (1969) a spíše dekorativně pojaté Řece květů (1978). Od osmdesátých let mají její díla abstrahující tendence, pro konkrétní myšlenky volí nefigurální ztvárnění.
Za svoji tvorbu inspirovanou katolickou tematikou byla několikrát oceněna, v roce 2001 jí papež Jan Pavel II. udělil odznak vznešeného kříže „Pro ecclesia et pontifice“ za celoživotní dílo a přínos pro církev.
ZT
Literatura
- Neuveden. Kořeny Ludmily Jandové. Osík, 2008.
- Jiřina Hockeová. heslo Jandová, Ludmila. In: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Dodatky. Praha, 2006, s. 321–322.
- Petr Kmošek. Obraz domova v malířství východních Čech 20. století. Ústí nad Orlicí, 2006, s. 207–208.
- Jan Kapusta ml.. Ludmila Jandová – Hlubotisky. (kat. výst.), Náchod, 2005.
- Pavel Sršeň. Všechno je dovoleno, ale ne všechno se může. Rozhovor s Ludmilou Jandovou. In: Farník. 2005, 25. 11., s. 12–16.
- Nina Dvořáková . Ludmila Jandová. Tisk z výšky – grafika z let 1967–1976. Litomyšl, 1999.
- Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1999 IV, CH–J. Ostrava, 1999, s. 146–147. sv. IV.
- Nina Dvořáková . Ludmila Jandová – Grafika. (kat. výst.), Brno, 1981.
- Vladimír Řeřucha. Ludmila Jandová a František Janda 1974. (kat. výst.), Pardubice, 1974.
- Ludmila Jandová. Hradec Králové, 1970.
- Ludmila Kapusta, František Jandovi. Zprávy z muzeí od Trstenické stezky. 1969, s. 61–63.
Prameny
- !!White Gallery!!, dostupné online: www.whitegallery.cz (vyhledáno 12. 9. 2017)..
