Spolek Svatobor nechal jako svůj první počin zhotovit náhrobek pro spisovatele a národního buditele Václava Hanku na Vyšehradském hřbitově a brzy poté podobný typ náhrobku pro básníka Františka Ladislava Čelakovského na Olšanech. S žádostí o návrh se obrátil na tehdejšího nejvýznamnějšího pražského architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna.

Výslednému neobvyklému typu náhrobku říkali vlastenci mohyla, s odkazem na staroslovanskou minulost, ze které čerpali inspiraci pro slavnou budoucnost. Podobný sloupový pomník nechal Svatobor na Vyšehradském hřbitově postavit také Dr. Janu Evangelistovi Purkyněmu, pozdější realizace byly již obvyklého typu. Žádoucí vlastností těchto prvních „mohyl“ byla jejich nepřehlédnutelnost pro poutníky. Válcový sloupový pískovcový pomník se ve zdobných prvcích nejvíce inspiruje v románském slohu, ze spodní části vyrůstá jako čtyřboký s nárožními sloupky (patky s nárožními drápky), které nesou půloválné oblouky nad nápisovými deskami, pokračuje jako šestiboký s naznačenými sdruženými okny a končí kupolí, završenou bronzovým znakem Svatoboru – kruhem, který svírají tři ruce, jež odkazují k mottu Pomáhej – osvěcuj – pamatuj.

Pomník je samozřejmě věnovaný prvnímu českému básníkovi Františku Ladislavu Čelakovskému, ale díky zvolené formě architektury při pohledu z druhé strany vzdává zaslouženou čest i jeho druhé ženě Antonii (za svobodna Reissové), která jako literátka používala pseudonym Bohuslava Rajská. Tato výjimečná žena založila první dívčí vzdělávací ústav, kde se vyučovalo v češtině. Čelakovský byl vedle svého pedagogického působení na univerzitách v Praze a ve Vratislavi také velmi produktivním spisovatelem a básníkem – kromě literatury odborné a vědecké získaly věhlas především jeho sbírky Ohlas písní českých a Ohlas písní ruských, ze kterých některé básně ve formě popěvků zlidověly („Je to chůze po tom světě…“).

Vysoký štíhlý pomník nestojí osamoceně, bok po boku se zde vypíná trojice náhrobků – jsou tu spolu ti, kdo si byli blízko za života, propojeni rodinnými vztahy i vlasteneckými aktivitami. V sousedních hrobech jsou pochovány rodiny JUDr. Josefa Jana Friče a MUDr. Václava Staňka, jejichž manželkami byly sestry Reissovy.

Dnes pociťujeme rozpor mezi významem pochovaných, jenž je dosud zřejmý z velikosti pomníků, a jejich obtížnou přístupností uvnitř opuštěného oddělení. Hlavní cesty totiž dříve vedly podél zdí, kde se původně nacházely nejbohatší hroby se sochařskou výzdobou a postupně také hroby významných osobností, například Karla Havlíčka Borovského, Bernarda Bolzana či Josefa Jungmanna.

Kamila Jurajdová, 2025