Autorem štíhlého, impozantně vysokého obelisku na hranolovém soklu (celkem 12 m) je architekt Josef Schulz, bronzová plastika sokola s rozepjatými křídly, která pomník završuje, a medailon s dvojportrétem Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše je dílem Bohuslava Schnircha, jde tedy o spolupráci obou hlavních tvůrců Národního divadla.
Když předčasně zemřel jeden z otců zakladatelů českého tělocvičného spolku Sokol, jeho starosta Jindřich Fügner, byl pochován do rodinného hrobu. Pohřební průvod tehdy vyšel z nově postavené první sokolovny v dnešní Sokolské ulici, kde Fügnerovi též bydleli. Brzy se mezi sokoly ujal úmysl vybudovat svému zakladateli náhrobek, který bude zároveň pomníkem. Původní návrhy, které byly poptány mezi členy Umělecké besedy, se od současné podoby značně lišily, například sochař Václav Levý navrhl nadživotní postavu sv. Kryštofa nesoucího malého Ježíška. Pražská obec sokolská se však v té době potýkala s nečekanými finančními problémy. Teprve po Fügnerově smrti se totiž zjistilo, že stavbu sokolovny – novorenesanční projekt architekta V. I. Ullmanna s trojlodní tělocvičnou z roku 1864 – nejen inicioval, ale také hradil, a stála ho více, než sám měl. S novostavbou tedy spolek zdědil i dluhy. Nakonec pomohla šťastná náhoda: V roce 1868 byl v žulových lomech u Louňovic vylomen sedmimetrový monolit. Majitel lomu, kameník a kamenosochař František Wurzel, jenž byl též činným sokolem, ohromný kámen na pomník věnoval a později také opracoval. V době slavnostního odhalení, jež proběhlo za rekordní účasti sokolů, spolků i veřejnosti, zdobil pomník kruhový bronzový medailon s portrétem pochovaného Fügnera. Když zde byl po tragické smrti pochován také Tyrš, nahradil jej současný dvojportrét obou zakladatelů, ověnčený palmovými ratolestmi, symbolem věčného vítězství.
Pomník zůstává ve své jednoduchosti nepřehlédnutelným, stejně jako další díla architekta Schulze počínaje Národním divadlem, jehož obnovy se ujal po osudném požáru roku 1881, přes Rudolfinum (opět ve spolupráci s Josefem Zítkem, u kterého byl asistentem), až po samostatně projektované novostavby Uměleckoprůmyslového či Národního muzea.
Forma obelisku, působící svou jednoduchostí stále moderně, pochází ze starého Egypta. Množství egyptských obelisků dnes zdobí Řím, Paříž, Londýn a další metropole, kde se především v období klasicismu staly vzorem pro monumenty menších rozměrů a v druhé polovině 19. století, kdy převládla neorenesance, se z tohoto vzoru vyvinul typ náhrobního pomníku. Obelisky ve formě úzkých vysokých jehlanů bývaly obvykle čtyřboké, výjimečně trojboké, stály většinou na hranolovém podstavci a často je zakončoval pyramidion (nízký jehlanec). Zde je celková výška, kromě podstavce, umocněna stupni a dynamickou plastikou sokola na vrcholu.
Kamila Jurajdová, 2025